"Vše, co si dokážete představit, je skutečné." - Pablo Picasso
Seznam tajných přání - recenze
Popelka - filmová recenze
Saeculum - recenze

Přesunutí blogu

12. dubna 2015 v 11:21 | Scribbler |  Články
Jak tak na to koukám, tak jsem na Blog.cz moc dlouho nevydržela. Blog jsem si založila 29. prosince, takže jsem tu asi čtyři měsíce. Za tu dobu jsem vydala celkem 29 článků, z toho 19 recenzí a 1 soutěž. S Blog.cz jsem měla problémy od začátku, ale nechtělo se mi blog přesouvat tak brzo po jeho vzniku, takže jsem to pořád odkládala. Nemůžu to ale dělat věčně, takže nastal čas, abych přesunula svůj blog na Blogger. Se mnou tam odcestovala i velká část recenzí, takže už je tady nehledejte. Doufám, že i na nové adrese můj blog navštívíte a budete nadále číst. Adresa:

dreamer-scribbler.blogspot.cz

 

The Ultimate Book Tag

4. března 2015 v 9:00 | Scribbler |  O knížkách

Rozhodla jsem se napsat první tag, vybrala jsem si The Ultimate Book Tag, který jsem viděla na blogu Zašitá v knihách . Je tu hlavně proto, že tohle je přednastavený článek, jsem celý týden pryč. A teď už pojďme na to . . .


Bývá ti špatně při čtení v autě?
Ani ne. Občas mi to vadí, ale většinou v autě čtu. Knížky jsou nejlepší zábava, když se jede někam daleko, třeba do zahraničí. Je ale pravda, že občas mě z toho pobolívá hlava.

Který autor má podle tebe jedinečný styl psaní?
Určitě Isabel Allende. První knížku od ní jsem četla sice teprve nedávno, ale hned mě zaujala.

Harry Potter nebo Stmívání? Třemi body obhaj svůj výběr. . .
Harry Potter
  1. Naprostá pecka. Teď už nám to tak možná nepřipadá, když je fantasy všude plno, ale když to vyšlo, tak to byla velmi originální kniha.
  2. Líbí se mi knihy i filmy. Harry Potter je jedna z mála knih, u kterých se mi opravdu líbil i film. Tvůrcům se povedl a navíc knížka mu byla přesnou předlohou.
  3. Miluju Bradavice. Nejde mi ani tak o příběh Harryho, ale zejména o celý kouzelnický svět. Jednu dobu jsem si dokonce představovala, že mi z Bradavic přijde dopis.
Nosíš s sebou nějakou tašku nebo kabelku na knihy? Jestli ano, co v ní je (kromě knih)?
Ne, tašku na knihy přímo nenosím, ale v mé tašce nebo batohu nesmí knížka nikdy chybět. Když jí nechám doma, můžu se potom zbláznit. Vždycky, když se najde volná chvíle, tak si ráda něco přečtu. V autobuse, ve škole o přestávce nebo ve frontě v obchodě.

Čicháš ke knihám?
Ano, to snad dělá každý milovník knih. I když já si knížky půjčuju hlavně v knihovně, a to se to pak moc nevyplatí. :)

Preferuješ knihy s ilustracemi nebo bez nich?
Asi bez nich. Nevadí mi, ale když si mám vybrat, tak bez. Ale třeba u cestopisů, mám ráda fotky.

Která knížka se ti líbila, když jsi ji četla, ale později jsi zjistila, že to není zrovna "kvalitní psaní"?
Těch byla spousta. Hlavně různé YA, myslím, že třeba taková moje oblíbená Růže v zimě moc kvalitní nebude.

Píšeš? Vidíš sebe samu v budoucnu jako spisovatelku?
Ano, píšu. Chtěla bych, aby mi vycházely knihy, jako asi každý druhý blogger. Teď už jsem dopsala knížku, ale na moc velkou kvalitu to nevidím. Spisovatelka povoláním bych asi být nechtěla, myslím, že psaní je koníček, možná i přivýdělek, ale musela bych být zatraceně dobrá, abych se tím uživila. Navíc nedokážu celý život prosedět za počítačem.

Kdy jsi začala číst?
Tak asi v sedmi letech s knížkou Lenka a dva kluci. Myslím, že ale moji opravdovou vášeň pro literaturu, probudil až Harry Potter. To mi bylo asi jedenáct.

Byl tvůj oblíbený předmět ve škole Český jazyk a literatura?
Ne, není to můj oblíbený předmět. Chodím už pět let na gympl a jazyky nejsou moje silná stránka. Literatura mě ještě docela baví, sloh taky, ale to ostatní ne. Navíc mám oblíbenější předměty. Třeba dějepis nebo matiku.

Kdybys dostala knihu, kterou jsi četla a nelíbila se ti, co bys dělala?
Asi bych za ní poděkovala a později jí třeba dala do městské knihovny. Možná bych jí zkusila přečíst znovu, třeba bych změnila názor.

Která méně známá série se podobá Harrymu Potterovi nebo Hunger games?
No, Hunger games mi hodně připomínala Selekce, o tom už jsem psala v recenzi. U Harry Pottera možná taková méně známá série Hex hall, ale ani to nebylo moc.

Upíři nebo víly?
Upíři. Dřív jsem upíří romány docela hodně četla, ale teď už ani ne. Přesto ani víly nejsou k zahození, četla jsem několik knih, kde jsem si je opravdu oblíbila.

Vlkodlaci nebo duchové?
Vlkodlaci. Sice nemám vlkodlaky nijak zvlášť ráda, ale jak se někde objevují duchové, tak beru nohy na ramena. Samozřejmě na ně nevěřím, ale prostě o tom nerada čtu.

Milostný trojúhelník nebo zakázaná láska?
Zakázaná láska. Z milostného trojúhelníky se poslední dobou stává taková klasika, co se napasuje do knih všech žánrů. I když někde se povedl.

Romantická kniha nebo akční kniha s několika romantickými scénami?
Nevím, mám ráda obojí. Občas si ráda sednu nad romantickou knížku, ale určitě je zajímavější, když se tam přidají i jiné prvky.

Jako led - Recenze

18. února 2015 v 16:57 | Scribbler |  Recenze

Jako led

Autor: J. Lynn
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2014
Překladatel: Renata Heitelová

Sydney, studentka na univerzitě, je bláznivě zamilovaná do svého nejlepšího přítele Kylera. Znají se od malička a ona si ani nevzpomíná, kdy se do něj zamilovala. Má to ale malý háček, Kyler je děvkař a navíc to nevypadá, jako by o Sydney vůbec stál. On jí ale považuje za nedosažitelnou. Když spolu uvíznou na horské chatě během bouře, nezbývá jim, než si dát své city najevo. Navíc se v okolí začínají dít divné věci a oni možná brzy budou muset bojovat o vlastní život . . .

Můj názor
Když jsem se chystala přečíst si knížku Jako led, těšila jsem se na oddechovku na neděli a dočkala jsem se jí. Jako led byl pomalu plynoucí, romanický příběh s často využívanou zápletkou. Dva nejlepší přátelé se do sebe zamilují, dají se dohromady a žijí šťastně až do smrti. Co můžeme autorce přičíst k dobru, je to, že se na sebe alespoň hrdinové jednoho dne nepodívali a najednou nevěděli, že se milují. Sydney a Kyler do sebe byli zamilovaní, tak nějak odjakživa, akorát se jim zdálo, že jsou si navzájem nedosažitelní.

Knížka byla vyprávěna střídavě ze dvou pohledů, Kylera a Sydney. To určitě dodalo knize na zajímavosti a zpestřilo to náš pohled na samotný vztah Kylera a Sydney. Zatímco kapitoly z pohledu Sydney mi přišly poměrně prostoduché, Sydney nemyslela na nic jiného, než na její beznadějnou lásku ke Kylerovi, zatímco on řešil obyčejné i neobyčejné problémy svého života a kromě svého vztahu k Sydney se zabýval i tím ostatním, co i bláznivě zamilovaní lidé běžně dělají.

Do romantického příběhu knihy Jako led byla uměle napasovaná další zápletka, zdálo se mi, jako kdyby jí tam autorka přidala, aby byla kniha o něco zajímavější a nebyla to jenom obyčejná slaďárna. Takže tu máme hrdiny ocitající se v nebezpečí. Celé mi to připadalo tak trochu přehnané. Čeho všeho by byl jeden žárlivec schopný, kvůli tomu co stalo před rokem? Předpokládám, že ne takových věcí, které v knize popisuje J. Lynn.

Autorka ale napsala knížku velmi čtivě a rozhodně doporučuji jako příjemnou oddychovku. Pokud máte zrovna chuť na nějáke to YA, neváhejte a pusťte se do ní, celkově totiž sklidila obrovský úspěch. Já se také chystám na další knížku nové série od této autorky. Knize dávám . . .

5/10

 


Valentýnská soutěž - vyhlášení

16. února 2015 v 19:36 | Scribbler |  O knížkách
Tak jsem tu zpátky s vyhlášením Valentýnské soutěže, které jste se mohli zúčastnit během víkendu a vyhrát, tak jednu knížku.
Vaším úkolem bylo zjistit název knížky, kterou můžete vyhrát. Nyní už můžu klidně prozradit, že šlo o knížku Ve stínu hvězd od Kate Lace. Přestože blog dosáhl v sobotu prozatím nejvyšší návštěvnosti, soutěže se zúčastnili jenom tito tři blogeři:

Normálně bych všechny účastníky neuváděla, ale myslím, že holky se na mě za odkaz na jejich blog zlobit nebudou. Takže vidíte, že šance vyhrát byla opravdu velká a tou osobou, která mohla vylosovat výherce se stala moje mladší sestra.
Výherkyní se stala:

Deny blahopřeji a doufám, že si knížku Ve stínu hvězd užije. Zároveň bych jí poprosila, aby až knížka dorazí, dala vědět, buď na mail nebo do komentářů. Všem blogerkám děkuji za účast a doufám, že sem opět zavítáte. Mějte se hezky a už brzy se můžete těšit na novou recenzi.

Valentýnský knižní speciál + Valentýnská soutěž

14. února 2015 v 8:00 | Scribbler |  O knížkách

Valentýnský knížní speciál + Valentýnská soutěž

Takže jsem tu s prvním knižním speciálem v tomto roce, a to s valentýnským. Ne, že bych Valentýn nějak moc slavila, není to typický český svátek, ale zároveň je to dobrá příležitost na knižní speciál, zejména s romantickými knihami. Vybrala jsem tedy celou řádku knih všech různých žánrů s romantickým nádechem, které jsem četla a hodí se na dlouhý večer u čaje nebo čokolády.




Jako první bych chtěla začít knížkami, které jsou víceméně jenom romantické. Na začátek tu mám oddechovou knížku, která se skvěle hodí, pokud si chcete prostě jenom odpočinout a něco si přečíst. Je to Statistická pravděpodobnost lásky od Jennifer Smithové, knížka, kterou jsem měla přečtenou za dvě hodinky. Příběh se odehrává během dvacetičtyř hodin, je to vkusná romantická knížka, není přeslazená, ale ani se neblíží k dalšímu žánru. Takže pokud hledáte nějakou romantiku na večer, Statistická pravděpodobnost lásky se skvěle hodí.


Dále bych chtěla zmínit jednu klasiku, kterou jsem četla minulý rok a svým způsobem se mi líbila. Je to Na větrné hůrce od Emily Bronteové, knížka, kterou určitě všichni znáte. Větrnou hůrku musím milovat a nenávidět zároveň, úžasně napsaná knížka, ve které ale existuje jenom jeden typ hrdinů. A to ti špatní. Tuhle knížku by si měl přečíst každý, takže pokud vám ještě neprošla rukama, můžete si vybrat právě jí.

Mojí další oblíbenou romantikou se stal Polibek pro Annu od Stephanie Perkinsové. Je to jemný, pomalu plynoucí romantický příběh odehrávající se v srdci Paříže. Určitě ideální oddechovka, ale zároveň má v sobě jistou myšlenku, kterou si člověk po přečtení Polibku pro Annu odnese.

S tím jsme přešli ke knížkám, které se pohybují někde na pomezí fantasy a sci-fi, ty dvě, které jsem vybrala jsou obě shodou náhod o cestování časem. První z nich je Rudá jako rubín od Kerstin Gierové, první díl z triologi Láska nezná čas. Jde o velmi akční příběh, ve kterém se pohybujeme mezi přítomností a minulostí spolu s hlavními hrdiny, kteří kromě jiných starostí řeší i vzájemnou přitažlivost. Celou triologii jsem četla už asi dva roky zpátky, tehdy jsem byla úplně okouzlená, ale když jsem zkoušela knížku číst znovu, tak už mě tolik nezaujala. Proto doporučuji zejména pro mladší čtenářky (12-13 let). Jinak, někdo z vás možná viděl německý film Rubinrot, který je podle knížky natočený. Já jsem ho shlédla a po přečtení knížky rozhodně nedoporučuji. V mnohém se od knižní předlohy liší.

Druhou knížkou je Čas mezi námi od Tamary Ireland Stoneové, příběh, který v sobě sice má fantasktní prvky, ale dobře se hodí i pro milovníky klasické romantiky, protože tu téměř o nic jiného nejde. Jak už jsem zmínila, i v této knize jde o cesty časem, i když knížka rozhodně není tolik akční jako ty předchozí. V knize se dočkáte zejména dlouhých úvahových pasáží a diskuzí mezi dvěma hlavními hrdiny. Mně se Čas mezi námi líbil opravdu hodně, ale je to jako většina knížek, o kterých tu dnes píšu, taková oddechovka na jedno odpoledne, se kterou rozhodně neuděláte chybu.

Jako další tu máme na řadě něco historického. Opět jsem vybrala dvě knihy. První z nich je více zaměřena na lásku, ale zároveň je velmi dobrodružná. Objevují se v ní i mysteriózní a detektivní prvky. Pojďme se podívat na knížku Růže v zimě od Kathleen Woodiwissové. Tento příběh se odehrává na konci 18. století na severu Anglie. Najdeme v ní zoufalství a krutost, ale zejména lásku a jedno velké tajemství. Ke knížce Růže v zimě se vždycky ráda vracím, protože je prodchnutá neuvěřitelnou směsicí tajemnosti a skutečnosti, která vás vždy znovu okouzlí.


Druhou historickou knihou je Červená královna od Philippy Gregory, ve které sledujeme celý život anglické dědičky rodu Lancasterů Margaret Beaufortové, která je přesvědčena, že její syn bude jednoho dne anglickým králem. Knížku doporučuji těm, kteří si chtějí kromě romantiky počíst zejména o politice a historii, ale i o mateřské lásce a ctižádosti.
Poslední knížkou, kterou tu dnes uvedu, je titul, o kterém už asi všichni z vás minimálně slyšeli, a tím je Deník Bridget Jonesové od Helen Fieldingové. Většina asi knížku četla, nebo alespoň viděla film, ale stejně o ní něco řeknu. Deník Bridget Jonesové se hodí, pokud se chcete zasmát a uvolnit, knížka je stejně dobrá jako film. Přestože se film nedrží knižní předlohy, což mi obvykle dost vadí, u Bridget musím udělat vyjímku, protože je film je úžasně vtipný. Navíc v hlavních rolích se setkáme s Colinem Firthem a Hughem Grantem (moji oblíbenci).

Doufám, že nejenom na Valentýna využijete mých tipů a přečtete si některou z těchto knížek. Pokud je už znáte, neváhejte a napište do komentářů vás názor, všichni rádi uslyšíme další pro srovnání. Jinak pro ty, kteří nemají po ruce žádnou romantickou knížku nebo zkrátka zatouží po novém kusu do knihovničky, jsem přichystala soutěž o romantickou knížku od Kate Laceové. Název neprozradím, bude totiž vaším úkolem ho zjistit. (Zamazání se mi nepovedlo)

Vzhledem k tomu, že tento článek vyjde v sobotu, tak bude soutěž víkendová, což znamená, že uzávěrka bude v neděli o půlnoci. V pondělí bude knížka na cestě k výherci a zároveň vyjde na blogu vyhlášení soutěže.
Takže, kdo máte zájem se zúčastnit, zápátrejte (zkuste Databaziknih.cz), není to těžké, takže to ani moc času nezabere a pošlete mi na mail dreamer-scribbler.seznam.cz název knížky, kterou můžete vyhrát. Zároveň budu ráda, pokud mi pošlete rovnou vaši adresu, abych věděla, kam knížku poslat. Nemusíte, ale usnadní to komunikaci a kniha se k vám dostane dříve.

Knižní výzva na rok 2015

27. ledna 2015 v 12:35 | Scribbler
Rozhodla jsem se zapojit do Knížní výzvy na rok 2015, kterou vypisuje Ells. Dlouho jsem přemýšlela, jaký počet knih si zvolit a vzhledem k tomu, že nevím, co nový rok přinese, jsem si vybrala 60 knih, tedy polovinu možného počtu. Uvidíme, doufám, že jich zvládnu přečíst více.

Zakázané ovoce chutná nejlépe

22. ledna 2015 v 20:41 | Scribbler |  Články
Zakázané ovoce chutná nejlépe . . . to víme asi všichni. Přestože navenek jsme možná poslušní a spořádání, někde uvnitř toužíme udělat něco bláznivého a hlavně zakázaného. Kdo už to někdy zkusil, ví, jak se mu rozbuší srdce, když se chystá na něco, co se nemá. Opojný pocit, který o pár chvil později následuje častokrát pocit viny, se ani nedá pořádně popsat. Asi jsem nezažila nic, co by se mu podobalo. A přestože mě většinou zakázané nijak neláká, tak ve chvíli kdy už nějaké pravidlo porušuji, moc dobře ten pocit znám.
Stejně tak si všichni musíme vyzkoušet něco, co se nesmí, abychom se přesvědčili, že nějaký důvod, proč to je zakázané doopravdy existuje. A většinou nám to i dojde, ale přesto to příště zkusíme znovu, možná proto abychom se znovu přesvědčili, nebo podvědomě vyhledáváme onu touhu po něčem zakázaném.
Myslím, že neexistuje někdo, kdo už je na světě nějakou tu dobu, který nikdy nic zakázaného nezkusil. Já například nesnáším, když dělám něco, co doopravdy dělat nemám, když zároveň vím, že je to opravdu špatné. Na druhou stranu, když poruším nějaký zákaz, který mně samotné nedává smysl, vůbec nemám pocit, že se něčím proviňuji. A potom jsou tu drobné prohřešky, jako například když doděláváte na poslední chvíli nějaký zápis nebo nějaká malá lež. Jedna holka, kterou znám, mi říkala, že každý tento malý prohřešek, je pro ni jako dílek čokolády, na kterém si pochutná, ale ráda podlehne dalšímu pokušení a znovu se něčím malým proviní.
Mě samotnou zakázané příliš neláká, až když se nějakým způsobem dostanu k něčemu nepovolenému, ochutnám ten pocit, ale příště už ho nevyhledávám. Možná je to z velké části tím, že se hodně snažím, nic špatného nedělat. Ale kdoví, kolik prohřešků jsem už udělala a ani o nich třeba nevím.
Možná člověk prostě ke svému běžnému životu podle pravidel potřebuje občas trochu něčeho zajímavého. Možná si zatouží něčím okořenit stereotyp a občas něco neškodného provést, už jenom pro ten pocit. Ale jak říkám, já tu potřebu nemám, ale přesto znám lidi, kteří nade vše milují, když mohou porušit pravidla.
A vy? Porušujete pravidla často a rádi?

Dcera Štěstěny

19. ledna 2015 v 19:58 | Scribbler |  Recenze
O Isabel Allende jsem samozřejmě už slyšela dříve, než mi prošla rukama tato knížka, ale jako samotná autorka mě nijak zvlášť nezajímala. Když jsem si v knihovně vybírala knížku, kterou si budu chtít vypůjčit a do ruky se mi dostala Dcera štěstěny, okamžitě jsem si při pohledu na autorčino jméno, vybavila to, že je nejznámější španělsky píšící spisovatelka a že jejím dílem je Dům duchů. Ten jsem sama považovala za nějaký thriller a příliš jsem se o autorku nezajímala.

Protože už jsem ale byla zoufalá z nedostatku čtiva a měla málo času, tak jsem Dceru štěstěny popadla. I když je mi známo, že bych neměla knihu soudit podle obalu, přesto jsem to udělala. Obálka se mi nelíbila a celé dva týdny jsem tu knihu ani nedokázala otevřít. A když jsem se k tomu konečně dostala, první stránky mě rozhodně nijak zvlášť nezaujaly.

Po pár dnech jsem se ale ke Dceři štěstěny vrátila a na první pohled obyčejný příběh mě nakonec uchvátil. Nešlo jenom o skvělý způsob psaní Allende, ale hlavně o povahu její hlavní hrdinky, Elizy. Samostatné a silné ženy byly odjakživa mými oblíbenými hrdinkami, hlavně proto že jsem si vždycky přála taková sama být. Dívky a ženy, které vzdorovaly dobovým názorům a nebály se bojovat za svoje práva, jsou moje favoritky. Nejsou závislé na mužích, postarají se o sebe samy a i přes to všechno stále zůstávají ženami, jsou něžné, mají mateřské pudy a touží po lásce.

Taková je i hlavní hrdinka této knihy Eliza, která rozhodně není bez chyb, ale dokáže se z nich poučit a vždycky se sebere, aby pokračovala dál. Příběh začíná, když je Eliza ještě malým děvčátkem, které je nalezeno před vilou jedné bohaté anglické rodiny, žijící v Chile. Eliza je vychovávána neprovdanou ženou středního věku, Miss Rose, která ale zatvrzele přesvědčuje chráněnku, že chytrá žena se dobře vdá a potom s mužem vhodně manipuluje, takže ve skutečnosti žije velmi dobrý život. Eliza s ní ale její názory příliš nesdílí a když se poprvé zamiluje, úplně podlehne mladému muži, který má ve skutečnosti dvě povahy a je dost proměnlivý. A právě v této době vypuká v Kalifornii zlatá horečka a její láska odjíždí hledat zlato. Těhotná Eliza, vychovaná Miss Rose, je přesvědčená, že jí nezbývá nic jiného, než jet najít svého milého. Utíká tedy z domu a podniká strastiplnou cestu do Kalifornie, která se náhle zaplnila zlatokopy a bandity. Cestou potratí a během několika dalších let se zde pokouší najít svou lásku. Aby ale přežila v této nehostinné krajině, vydává se Eliza za muže a náhle zjišťuje, že se dokáže sama uživit a postarat se o sebe, aniž by potřebovala onoho mladíka. A tehdy když je konečně nezávislá a začíná chápat princip svobody, jí do cesty přichází muž, který věří, že si ženu může koupit a ona ho musí poslouchat. A je jen na Elize, aby i přes svou lásku, stála za svými názory a bojovala za svoje práva . . .

Dcera štěstěny je opravdu úžasný, dobový příběh, který popisuje velmi dobře dobu během zlaté horečky v Kalifornii, seznamuje s propletenými osudy osob, které se na konci setkávají a umožňuje čtenáři nahlédnout do samotného autorčina nitra, která sama sebe odráží v hlavní hrdince. Už nyní se chystám půjčit si volné pokračování této knihy a to Sépiový portrét, který pokud bude alespoň z poloviny tak dobrý jako Dcera štěstěny, už se nemohu dočkat, až si ho přečtu. Knize dávám . . .

9/10


Dobrý sluha, zlý pán

17. ledna 2015 v 18:27 | Scribbler |  Články
Život bez internetu si v dnešní době v naších končinách už asi dokáže představit jen málokdo. Internet nám slouží k běžným úkonům, které děláme každý den - kontrolujeme mail, podíváme se na počasí a informujeme se o nových událostech. A přitom by stačilo zajít ke schránce, vyhlédnout z okna a přečíst si noviny. Přesto ale většina z nás sedne k internetu, aby měli alespoň nějaké spojení s okolním světem. Internet náš svět zrychlil a propojil, můžeme díky němu psát komukoli na světě a to během několika vteřin. Dozvídáme se nejnovější události, které se staly na druhé straně zeměkoule a s tím opravdovým světem možná přestáváme být doopravdy spojeni. Budujeme si vlastní nový svět na síti, ve kterém žijeme polovinu našich životů.

Internet určitě ulehčil práci mnoha lidem a spoustu toho zjednodušil. Když potřebuji něco zjistit, už nemusím listovat v knihách a můžu uveřejnit svoje články právě tady na blogu, takže si to může přečíst kdokoli. Zároveň ale čím dál víc lidí sedí s obličejem přilepeným k obrazovce a místo aby si se svými přátely promluvili, píší si s nimi na chatu. Jak těžké by bylo vstát a zajít o pár bloků dál si normálně popovídat? Ale to už dneska skoro nikdo neudělá.

Internet nás ovlivňuje a pomaličku nás zbavuje našich opravdových já. Všichni se pomalu stáváme ovcemi s očima zírajícíma na obrazovku, protože to nám k životu stačí, ale nemělo by. Všichni bychom měli zatoužit vidět to, co vidíme na počítači i ve skutečnosti. Měli bychom využívat internet, tak aby nám pomohl, ale nestávat se jeho otroky. Nebýt na něm závislí. Měli bychom si uvědomit, jestli bychom bez internetu dokázali existovat. Myslím, že zatím ještě není pozdě. Většina z nás by se bez internetu obešla a nakonec by začala žít normálně i bez něj.

Bez internetu by byl život pro mnoho z nás o hodně těžší. Bylo by pro nás těžké si na takový život zvyknout. Ale možná by nám to umožnilo se více poznat, konečně se začít dívat kolem sebe a začít události doopravdy vnímat. Možná by se k nám všechno nedostávalo tak rychle a náš život by se trochu uklidnil. Hledání informací by nám zabralo mnohem víc času, stejně tak i setkání s našimi blízkými, ale o kolik času více bychom měli, kdybychom žili bez internetu? Pohlédli bychom na sebe někdy doopravdy a konečně si uvědomili, kdo jsme? Nebo bychom byli stále ti samí lidé, akorát posedlí touhou, aby se jim vrátilo to, na co byli tak dlouho zvyklí?

Kniha, nejlepší přítel člověka

6. ledna 2015 v 17:25 | Scribbler |  Články
Kniha - pro někoho jenom nudná školní pomůcka, kterou musí čas od času použít, aby prospěl. Pro jiného zdroj odpočinku a zábavy, něco co mu pomůže vždy, i v nejhorších chvílích.

Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes. Pro mě je to ale kniha. A je jenom na každém z nás, aby si vybral svého psa, ať už to bude člověk, zvíře něbo předmět. Já miluji knihy, i když to možná není tak docela pravda. Nemyslím, že se tu jedná doopravdy jenom o knihy. Předpokládám, že mám zkrátka ráda dobré příběhy, a přestože dám knize přednost před filmem, mám v oblibě obojí. Miluji příběhy, které vás pohltí a nepustí, až dokud opravdu definitivně nepřečtete poslední slova a nezaklapnete knížku. A potom pocítím ztrátu, ztrátu milovaného příběhu, oblíbených hrdinů, kteří se během čtení téměř stali mými přáteli a ten smutek, že další pokračování už není. A pak je jen na mě, abych otevřela další knihu a donutila se do ní začíst, protože mám pocit, že žádný příběh se tomu předchozímu nemůže vyrovnat. Tento názor se ale mění se skoro každou další knihou, která mi projde rukama.

V životě už jsem přečetla a slyšela hodně dobrých příběhů, a nikdy mě neomrzely. Přesto jsou dny, kdy nemám chuť knihu ani otevřít, dokonce nestojím ani o to sednout za počítač a začít psát. Zároveň to bývají dny, kdy mám vztek. Mám vztek, protože nemám své knihy, aby mě uklidnily, ale jaknile je zkusím číst, nebaví mě. Ale nakonec se vždy vrátí doba, kdy jsem schopna se od knížky odpoutat, kdy sedím celé hodiny v knihách a čtu všechno, co mám na dosah.

V knize může člověk najít útěchu, zábavu, dojetí, vzrušení i radost, když bude chtít. V každém příběhu hledám drobné střípky štěstí, které se mnohdy skrývají v jednotlivých slovech a zdánlivě pro spoustu lidí nemusí mít význam. Potom se ale najde někdo, kdo si je přečte a zahřeje ho to u srdce nebo mu vytrysknou slzy jen při jejich přečtení. A zapůsobí na něj. Možná se mu vryjí trvale do srdce a on o nich bude už navždy přemýšlet nebo se mu o pár dní později vytratí z mysli, ale stále zůstanou pečlivě zapsaná v jeho podvědomí a on si je možná jednou vybaví.

Je jenom na nás, jestli věříme příběhům a nemáme strach jim dovolit nás k sobě připoutat. Možná někdo řekne, že člověk, který miluje knihy a jsou jeho věčným společníkem, je blázen, ale já tomu už dávno nevěřím. Sama jsem viděla, jak příběhy dokážou během několika minut vyloudit na tváři úsměv, a nechat člověka propadnout se do říše snů, ve které může najít všechno, po čem kdy toužil.

Kam dál