"Vše, co si dokážete představit, je skutečné." - Pablo Picasso
Seznam tajných přání - recenze
Popelka - filmová recenze
Saeculum - recenze

Leden 2015

Knižní výzva na rok 2015

27. ledna 2015 v 12:35 | Scribbler
Rozhodla jsem se zapojit do Knížní výzvy na rok 2015, kterou vypisuje Ells. Dlouho jsem přemýšlela, jaký počet knih si zvolit a vzhledem k tomu, že nevím, co nový rok přinese, jsem si vybrala 60 knih, tedy polovinu možného počtu. Uvidíme, doufám, že jich zvládnu přečíst více.

Zakázané ovoce chutná nejlépe

22. ledna 2015 v 20:41 | Scribbler |  Články
Zakázané ovoce chutná nejlépe . . . to víme asi všichni. Přestože navenek jsme možná poslušní a spořádání, někde uvnitř toužíme udělat něco bláznivého a hlavně zakázaného. Kdo už to někdy zkusil, ví, jak se mu rozbuší srdce, když se chystá na něco, co se nemá. Opojný pocit, který o pár chvil později následuje častokrát pocit viny, se ani nedá pořádně popsat. Asi jsem nezažila nic, co by se mu podobalo. A přestože mě většinou zakázané nijak neláká, tak ve chvíli kdy už nějaké pravidlo porušuji, moc dobře ten pocit znám.
Stejně tak si všichni musíme vyzkoušet něco, co se nesmí, abychom se přesvědčili, že nějaký důvod, proč to je zakázané doopravdy existuje. A většinou nám to i dojde, ale přesto to příště zkusíme znovu, možná proto abychom se znovu přesvědčili, nebo podvědomě vyhledáváme onu touhu po něčem zakázaném.
Myslím, že neexistuje někdo, kdo už je na světě nějakou tu dobu, který nikdy nic zakázaného nezkusil. Já například nesnáším, když dělám něco, co doopravdy dělat nemám, když zároveň vím, že je to opravdu špatné. Na druhou stranu, když poruším nějaký zákaz, který mně samotné nedává smysl, vůbec nemám pocit, že se něčím proviňuji. A potom jsou tu drobné prohřešky, jako například když doděláváte na poslední chvíli nějaký zápis nebo nějaká malá lež. Jedna holka, kterou znám, mi říkala, že každý tento malý prohřešek, je pro ni jako dílek čokolády, na kterém si pochutná, ale ráda podlehne dalšímu pokušení a znovu se něčím malým proviní.
Mě samotnou zakázané příliš neláká, až když se nějakým způsobem dostanu k něčemu nepovolenému, ochutnám ten pocit, ale příště už ho nevyhledávám. Možná je to z velké části tím, že se hodně snažím, nic špatného nedělat. Ale kdoví, kolik prohřešků jsem už udělala a ani o nich třeba nevím.
Možná člověk prostě ke svému běžnému životu podle pravidel potřebuje občas trochu něčeho zajímavého. Možná si zatouží něčím okořenit stereotyp a občas něco neškodného provést, už jenom pro ten pocit. Ale jak říkám, já tu potřebu nemám, ale přesto znám lidi, kteří nade vše milují, když mohou porušit pravidla.
A vy? Porušujete pravidla často a rádi?

Dcera Štěstěny

19. ledna 2015 v 19:58 | Scribbler |  Recenze
O Isabel Allende jsem samozřejmě už slyšela dříve, než mi prošla rukama tato knížka, ale jako samotná autorka mě nijak zvlášť nezajímala. Když jsem si v knihovně vybírala knížku, kterou si budu chtít vypůjčit a do ruky se mi dostala Dcera štěstěny, okamžitě jsem si při pohledu na autorčino jméno, vybavila to, že je nejznámější španělsky píšící spisovatelka a že jejím dílem je Dům duchů. Ten jsem sama považovala za nějaký thriller a příliš jsem se o autorku nezajímala.

Protože už jsem ale byla zoufalá z nedostatku čtiva a měla málo času, tak jsem Dceru štěstěny popadla. I když je mi známo, že bych neměla knihu soudit podle obalu, přesto jsem to udělala. Obálka se mi nelíbila a celé dva týdny jsem tu knihu ani nedokázala otevřít. A když jsem se k tomu konečně dostala, první stránky mě rozhodně nijak zvlášť nezaujaly.

Po pár dnech jsem se ale ke Dceři štěstěny vrátila a na první pohled obyčejný příběh mě nakonec uchvátil. Nešlo jenom o skvělý způsob psaní Allende, ale hlavně o povahu její hlavní hrdinky, Elizy. Samostatné a silné ženy byly odjakživa mými oblíbenými hrdinkami, hlavně proto že jsem si vždycky přála taková sama být. Dívky a ženy, které vzdorovaly dobovým názorům a nebály se bojovat za svoje práva, jsou moje favoritky. Nejsou závislé na mužích, postarají se o sebe samy a i přes to všechno stále zůstávají ženami, jsou něžné, mají mateřské pudy a touží po lásce.

Taková je i hlavní hrdinka této knihy Eliza, která rozhodně není bez chyb, ale dokáže se z nich poučit a vždycky se sebere, aby pokračovala dál. Příběh začíná, když je Eliza ještě malým děvčátkem, které je nalezeno před vilou jedné bohaté anglické rodiny, žijící v Chile. Eliza je vychovávána neprovdanou ženou středního věku, Miss Rose, která ale zatvrzele přesvědčuje chráněnku, že chytrá žena se dobře vdá a potom s mužem vhodně manipuluje, takže ve skutečnosti žije velmi dobrý život. Eliza s ní ale její názory příliš nesdílí a když se poprvé zamiluje, úplně podlehne mladému muži, který má ve skutečnosti dvě povahy a je dost proměnlivý. A právě v této době vypuká v Kalifornii zlatá horečka a její láska odjíždí hledat zlato. Těhotná Eliza, vychovaná Miss Rose, je přesvědčená, že jí nezbývá nic jiného, než jet najít svého milého. Utíká tedy z domu a podniká strastiplnou cestu do Kalifornie, která se náhle zaplnila zlatokopy a bandity. Cestou potratí a během několika dalších let se zde pokouší najít svou lásku. Aby ale přežila v této nehostinné krajině, vydává se Eliza za muže a náhle zjišťuje, že se dokáže sama uživit a postarat se o sebe, aniž by potřebovala onoho mladíka. A tehdy když je konečně nezávislá a začíná chápat princip svobody, jí do cesty přichází muž, který věří, že si ženu může koupit a ona ho musí poslouchat. A je jen na Elize, aby i přes svou lásku, stála za svými názory a bojovala za svoje práva . . .

Dcera štěstěny je opravdu úžasný, dobový příběh, který popisuje velmi dobře dobu během zlaté horečky v Kalifornii, seznamuje s propletenými osudy osob, které se na konci setkávají a umožňuje čtenáři nahlédnout do samotného autorčina nitra, která sama sebe odráží v hlavní hrdince. Už nyní se chystám půjčit si volné pokračování této knihy a to Sépiový portrét, který pokud bude alespoň z poloviny tak dobrý jako Dcera štěstěny, už se nemohu dočkat, až si ho přečtu. Knize dávám . . .

9/10


Dobrý sluha, zlý pán

17. ledna 2015 v 18:27 | Scribbler |  Články
Život bez internetu si v dnešní době v naších končinách už asi dokáže představit jen málokdo. Internet nám slouží k běžným úkonům, které děláme každý den - kontrolujeme mail, podíváme se na počasí a informujeme se o nových událostech. A přitom by stačilo zajít ke schránce, vyhlédnout z okna a přečíst si noviny. Přesto ale většina z nás sedne k internetu, aby měli alespoň nějaké spojení s okolním světem. Internet náš svět zrychlil a propojil, můžeme díky němu psát komukoli na světě a to během několika vteřin. Dozvídáme se nejnovější události, které se staly na druhé straně zeměkoule a s tím opravdovým světem možná přestáváme být doopravdy spojeni. Budujeme si vlastní nový svět na síti, ve kterém žijeme polovinu našich životů.

Internet určitě ulehčil práci mnoha lidem a spoustu toho zjednodušil. Když potřebuji něco zjistit, už nemusím listovat v knihách a můžu uveřejnit svoje články právě tady na blogu, takže si to může přečíst kdokoli. Zároveň ale čím dál víc lidí sedí s obličejem přilepeným k obrazovce a místo aby si se svými přátely promluvili, píší si s nimi na chatu. Jak těžké by bylo vstát a zajít o pár bloků dál si normálně popovídat? Ale to už dneska skoro nikdo neudělá.

Internet nás ovlivňuje a pomaličku nás zbavuje našich opravdových já. Všichni se pomalu stáváme ovcemi s očima zírajícíma na obrazovku, protože to nám k životu stačí, ale nemělo by. Všichni bychom měli zatoužit vidět to, co vidíme na počítači i ve skutečnosti. Měli bychom využívat internet, tak aby nám pomohl, ale nestávat se jeho otroky. Nebýt na něm závislí. Měli bychom si uvědomit, jestli bychom bez internetu dokázali existovat. Myslím, že zatím ještě není pozdě. Většina z nás by se bez internetu obešla a nakonec by začala žít normálně i bez něj.

Bez internetu by byl život pro mnoho z nás o hodně těžší. Bylo by pro nás těžké si na takový život zvyknout. Ale možná by nám to umožnilo se více poznat, konečně se začít dívat kolem sebe a začít události doopravdy vnímat. Možná by se k nám všechno nedostávalo tak rychle a náš život by se trochu uklidnil. Hledání informací by nám zabralo mnohem víc času, stejně tak i setkání s našimi blízkými, ale o kolik času více bychom měli, kdybychom žili bez internetu? Pohlédli bychom na sebe někdy doopravdy a konečně si uvědomili, kdo jsme? Nebo bychom byli stále ti samí lidé, akorát posedlí touhou, aby se jim vrátilo to, na co byli tak dlouho zvyklí?

Kniha, nejlepší přítel člověka

6. ledna 2015 v 17:25 | Scribbler |  Články
Kniha - pro někoho jenom nudná školní pomůcka, kterou musí čas od času použít, aby prospěl. Pro jiného zdroj odpočinku a zábavy, něco co mu pomůže vždy, i v nejhorších chvílích.

Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes. Pro mě je to ale kniha. A je jenom na každém z nás, aby si vybral svého psa, ať už to bude člověk, zvíře něbo předmět. Já miluji knihy, i když to možná není tak docela pravda. Nemyslím, že se tu jedná doopravdy jenom o knihy. Předpokládám, že mám zkrátka ráda dobré příběhy, a přestože dám knize přednost před filmem, mám v oblibě obojí. Miluji příběhy, které vás pohltí a nepustí, až dokud opravdu definitivně nepřečtete poslední slova a nezaklapnete knížku. A potom pocítím ztrátu, ztrátu milovaného příběhu, oblíbených hrdinů, kteří se během čtení téměř stali mými přáteli a ten smutek, že další pokračování už není. A pak je jen na mě, abych otevřela další knihu a donutila se do ní začíst, protože mám pocit, že žádný příběh se tomu předchozímu nemůže vyrovnat. Tento názor se ale mění se skoro každou další knihou, která mi projde rukama.

V životě už jsem přečetla a slyšela hodně dobrých příběhů, a nikdy mě neomrzely. Přesto jsou dny, kdy nemám chuť knihu ani otevřít, dokonce nestojím ani o to sednout za počítač a začít psát. Zároveň to bývají dny, kdy mám vztek. Mám vztek, protože nemám své knihy, aby mě uklidnily, ale jaknile je zkusím číst, nebaví mě. Ale nakonec se vždy vrátí doba, kdy jsem schopna se od knížky odpoutat, kdy sedím celé hodiny v knihách a čtu všechno, co mám na dosah.

V knize může člověk najít útěchu, zábavu, dojetí, vzrušení i radost, když bude chtít. V každém příběhu hledám drobné střípky štěstí, které se mnohdy skrývají v jednotlivých slovech a zdánlivě pro spoustu lidí nemusí mít význam. Potom se ale najde někdo, kdo si je přečte a zahřeje ho to u srdce nebo mu vytrysknou slzy jen při jejich přečtení. A zapůsobí na něj. Možná se mu vryjí trvale do srdce a on o nich bude už navždy přemýšlet nebo se mu o pár dní později vytratí z mysli, ale stále zůstanou pečlivě zapsaná v jeho podvědomí a on si je možná jednou vybaví.

Je jenom na nás, jestli věříme příběhům a nemáme strach jim dovolit nás k sobě připoutat. Možná někdo řekne, že člověk, který miluje knihy a jsou jeho věčným společníkem, je blázen, ale já tomu už dávno nevěřím. Sama jsem viděla, jak příběhy dokážou během několika minut vyloudit na tváři úsměv, a nechat člověka propadnout se do říše snů, ve které může najít všechno, po čem kdy toužil.

Úspěch

3. ledna 2015 v 16:54 | Scribbler |  Články
Myslím, že to všichni známe. Každý něco zoufale chceme (teď tím nemyslím jenom nový mobil) a bojíme se, že se nám to nikdy nepovede získat. Každý podvědomě toužíme po úspěchu, chceme, abychom měli možnost, alespoň něčím drobným změnit životy ostatních. Pro některé je možná naplněním jejich snu klidný život po boku své rodiny, v normální prácí, která jim vydělá na život. Samozřejmě, že o to stojím taky, ale chci prostě něco víc.

Ale kde se vzala ta šílená touha v něčem uspět? Narodila jsem se už tolik ambiciózní, nebo se to někdy během dětství objevilo? Posedlost být dobrá, mě sice pohání kupředu, ale zároveň mi potom nic nestačí. Nic co dokážu pro mě není dost dobré. Zezačátku sice ano, ale ten pocit vyprchá rychle. To můžu ukázat na jednoduchém příkladu. Když ve škole dostanu jedničku z nějakého těžkého testu, mám radost. Asi tak dvě hodiny. Náhle už potřebuji mít jedničku i na vysvědčení. A pokud ji mám, pak už nestačí jednička z jednoho předmětu, ale musím mít jedničky samé. Tím nemyslím, že jsem nějaký šprt, to doopravdy ne, ale takhle je to zkrátka se vším. Nikdy mi nestačí to, co už jsem dokázala a to někdy člověka dost unaví. Ten pocit, že musí být dobrý ve všem, co dělá, ten vnitřní tlak, který cítí.

Myslím, že jsem zkrátka posedlá tím něco dokázat. Někdy mám hrozný strach, že svůj život promrhám, že nedokážu nic skvělého. Možná proto chci jednou psát knihy, protože potom po mně něco zůstane. Něco trvalého co budou lidi číst a na čem vždycky uvidí moje jméno. Jenomže pak si uvědomím, že na to vlastně asi nemám. Vždyť zatím jsem ještě nic nedokázala. Ale potom se vždycky donutím zasmát a říkám si, je ti teprve patnáct. Jenže dvakrát patnáct je třicet, potom čtyřicetpět, šedesát, sedesátpět a jste v důchodu.

Když si čtu to, co jsem sem právě napsala, říkám si, jestli nejsem blázen. Je to dost sobecká myšlenka. Ale řekla bych, že nejde o to, že jsem přehnaně ambiciózní nebo posedlá úspěchem, možná se zkrátka bojím, že sebe samu zklamu.

A vy? Je někdo, kdo se cítí stejně? Nebo vás úspěch vůbec nezajímá?

Čas mezi šitím - María Dueňasová

2. ledna 2015 v 9:42 | Scribbler |  Recenze
Nedávno jsem si přečetla jednu úplně úžasnou knihu. Čas mezi šitím od Maríi Dueňasové mi doporučila jedna kamarádka. Má téměř 700 stránek, které se čtou vlastně samy. Poutavý příběh plný napětí, ale i lásky a přátelství mě úplně polapil.

Čas mezi šitím se odehrává ve Španělsku během občanské války a později i během 2. světové války. Mladá Sira je dcera chudé švadleny a když kvůli nedostatku zakázek zavřou salón, kde s matkou pracují, jejich budoucnost je nejistá. Sira se ale nečekaně poprvé v životě setká se svým otcem, který jí doporučí, aby unikla ze země, dokud není pozdě. Zdá se, že i on sám je v něčem nebezpečném zapleten. Zároveň potkává okouzlujícího Ramira, se kterým odjíždí ze Španělska do Tangeru v Maroku. Poté co jí ale Ramiro opustí, se musí vypořádat s velkou osobní ztrátou a tím že jí Ramiro sebral všechny peníze a ještě zanechal dluhy.
Sira poté prchá do Tetuánu v marockém protektorátu, kde jí je nařízeno, aby začala vydělávat a splatila všechny svoje dluhy. Sira si tak zařizuje salón, ve kterém šije pro bohatou německou, francouzskou a španělskou klientelu. A potom k ní do salónu jednoho dne dorazí mladá spěchající angličanka, ze které se později vyklube Rosalinda Foxová, milenka ministra zahraničních věcí ve Frankově vládě. A později se setkává i s mladým anglickým novinářem Marcusem Logenem, který jí společně s Rosalindou zajistí salón v samotném centru Madridu, který se vzpamatovává z občanské války. A zde má jeden velký úkol. Poslouchat, co si povídají její bohaté zákaznice, manželky, sestry a milenky těch nejvyšších vládních úředníků, a nenápadně předat tyto informace Britům.

Celý tento příběh se odehrává na historickém pozadí a mnohé postavy, které ovlivnily průběh války v knize doopravdy vystupují. A přestože je to pouze smyšlený příběh k prostředí naprosto přilne, takže ho považujeme za opravdový. Sira toho zažívá opravdu mnoho a bouřlivá válečná léta jenom umocňují její úspěchy a neúspěchy.

Mně se knížka opravdu moc líbila, určitě se v brzké době budu snažit najít nějakou podobnou knihu, ale zatím jsem na žádnou nenarazila. Zatím zkouším číst Dceru šťestěny od Isabel Allende, je to pěkné, ale Čas mezi šitím to není. Takže jenom do budoucna můžeme doufat, že se dočkáme dalších knih od Maríi Dueňasové, jejíž Čas mezi šitím je nezvykle povedená prvotina.