"Vše, co si dokážete představit, je skutečné." - Pablo Picasso
Seznam tajných přání - recenze
Popelka - filmová recenze
Saeculum - recenze

Úspěch

3. ledna 2015 v 16:54 | Scribbler |  Články
Myslím, že to všichni známe. Každý něco zoufale chceme (teď tím nemyslím jenom nový mobil) a bojíme se, že se nám to nikdy nepovede získat. Každý podvědomě toužíme po úspěchu, chceme, abychom měli možnost, alespoň něčím drobným změnit životy ostatních. Pro některé je možná naplněním jejich snu klidný život po boku své rodiny, v normální prácí, která jim vydělá na život. Samozřejmě, že o to stojím taky, ale chci prostě něco víc.

Ale kde se vzala ta šílená touha v něčem uspět? Narodila jsem se už tolik ambiciózní, nebo se to někdy během dětství objevilo? Posedlost být dobrá, mě sice pohání kupředu, ale zároveň mi potom nic nestačí. Nic co dokážu pro mě není dost dobré. Zezačátku sice ano, ale ten pocit vyprchá rychle. To můžu ukázat na jednoduchém příkladu. Když ve škole dostanu jedničku z nějakého těžkého testu, mám radost. Asi tak dvě hodiny. Náhle už potřebuji mít jedničku i na vysvědčení. A pokud ji mám, pak už nestačí jednička z jednoho předmětu, ale musím mít jedničky samé. Tím nemyslím, že jsem nějaký šprt, to doopravdy ne, ale takhle je to zkrátka se vším. Nikdy mi nestačí to, co už jsem dokázala a to někdy člověka dost unaví. Ten pocit, že musí být dobrý ve všem, co dělá, ten vnitřní tlak, který cítí.

Myslím, že jsem zkrátka posedlá tím něco dokázat. Někdy mám hrozný strach, že svůj život promrhám, že nedokážu nic skvělého. Možná proto chci jednou psát knihy, protože potom po mně něco zůstane. Něco trvalého co budou lidi číst a na čem vždycky uvidí moje jméno. Jenomže pak si uvědomím, že na to vlastně asi nemám. Vždyť zatím jsem ještě nic nedokázala. Ale potom se vždycky donutím zasmát a říkám si, je ti teprve patnáct. Jenže dvakrát patnáct je třicet, potom čtyřicetpět, šedesát, sedesátpět a jste v důchodu.

Když si čtu to, co jsem sem právě napsala, říkám si, jestli nejsem blázen. Je to dost sobecká myšlenka. Ale řekla bych, že nejde o to, že jsem přehnaně ambiciózní nebo posedlá úspěchem, možná se zkrátka bojím, že sebe samu zklamu.

A vy? Je někdo, kdo se cítí stejně? Nebo vás úspěch vůbec nezajímá?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kelíns Kelíns | Web | 4. ledna 2015 v 12:15 | Reagovat

Naprosto sdílím tvoje pocity. Ale asi je to prostě normální, že když dosáhneš toho, po čem toužíš, chceš ještě víc. A pak ještě víc a víc.
Nevím, přijde mi to jako kruh, ve kterém se pořád dokola točím a nikdy nejsem dostatečně spokojená.

2 Elis Elis | Web | 4. ledna 2015 v 16:30 | Reagovat

Myslím, že se nenarodíme s ambicemi, záleží na rodičích, jak nás vedou a co vnímáme kolem sebe a jaký si během dospívání utvoříme náhled na svět a podle toho se chováme...

3 Lizzie Lizzie | Web | 20. února 2015 v 17:11 | Reagovat

Naprosto ti rozumím... Měla jsem pocit, že čtu vlastní myšlenky :)
Asi prostě chceme prožít život co nejlépe a bojíme se, že to tak nebude. Jak se ale toho strachu zbavit, to bohužel nevím :D Asi na sebe nesmíme tak tlačit :) Buď se to stane, či nikoliv.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama