"Vše, co si dokážete představit, je skutečné." - Pablo Picasso
Seznam tajných přání - recenze
Popelka - filmová recenze
Saeculum - recenze

Články

Přesunutí blogu

12. dubna 2015 v 11:21 | Scribbler
Jak tak na to koukám, tak jsem na Blog.cz moc dlouho nevydržela. Blog jsem si založila 29. prosince, takže jsem tu asi čtyři měsíce. Za tu dobu jsem vydala celkem 29 článků, z toho 19 recenzí a 1 soutěž. S Blog.cz jsem měla problémy od začátku, ale nechtělo se mi blog přesouvat tak brzo po jeho vzniku, takže jsem to pořád odkládala. Nemůžu to ale dělat věčně, takže nastal čas, abych přesunula svůj blog na Blogger. Se mnou tam odcestovala i velká část recenzí, takže už je tady nehledejte. Doufám, že i na nové adrese můj blog navštívíte a budete nadále číst. Adresa:

dreamer-scribbler.blogspot.cz

Zakázané ovoce chutná nejlépe

22. ledna 2015 v 20:41 | Scribbler
Zakázané ovoce chutná nejlépe . . . to víme asi všichni. Přestože navenek jsme možná poslušní a spořádání, někde uvnitř toužíme udělat něco bláznivého a hlavně zakázaného. Kdo už to někdy zkusil, ví, jak se mu rozbuší srdce, když se chystá na něco, co se nemá. Opojný pocit, který o pár chvil později následuje častokrát pocit viny, se ani nedá pořádně popsat. Asi jsem nezažila nic, co by se mu podobalo. A přestože mě většinou zakázané nijak neláká, tak ve chvíli kdy už nějaké pravidlo porušuji, moc dobře ten pocit znám.
Stejně tak si všichni musíme vyzkoušet něco, co se nesmí, abychom se přesvědčili, že nějaký důvod, proč to je zakázané doopravdy existuje. A většinou nám to i dojde, ale přesto to příště zkusíme znovu, možná proto abychom se znovu přesvědčili, nebo podvědomě vyhledáváme onu touhu po něčem zakázaném.
Myslím, že neexistuje někdo, kdo už je na světě nějakou tu dobu, který nikdy nic zakázaného nezkusil. Já například nesnáším, když dělám něco, co doopravdy dělat nemám, když zároveň vím, že je to opravdu špatné. Na druhou stranu, když poruším nějaký zákaz, který mně samotné nedává smysl, vůbec nemám pocit, že se něčím proviňuji. A potom jsou tu drobné prohřešky, jako například když doděláváte na poslední chvíli nějaký zápis nebo nějaká malá lež. Jedna holka, kterou znám, mi říkala, že každý tento malý prohřešek, je pro ni jako dílek čokolády, na kterém si pochutná, ale ráda podlehne dalšímu pokušení a znovu se něčím malým proviní.
Mě samotnou zakázané příliš neláká, až když se nějakým způsobem dostanu k něčemu nepovolenému, ochutnám ten pocit, ale příště už ho nevyhledávám. Možná je to z velké části tím, že se hodně snažím, nic špatného nedělat. Ale kdoví, kolik prohřešků jsem už udělala a ani o nich třeba nevím.
Možná člověk prostě ke svému běžnému životu podle pravidel potřebuje občas trochu něčeho zajímavého. Možná si zatouží něčím okořenit stereotyp a občas něco neškodného provést, už jenom pro ten pocit. Ale jak říkám, já tu potřebu nemám, ale přesto znám lidi, kteří nade vše milují, když mohou porušit pravidla.
A vy? Porušujete pravidla často a rádi?

Dobrý sluha, zlý pán

17. ledna 2015 v 18:27 | Scribbler
Život bez internetu si v dnešní době v naších končinách už asi dokáže představit jen málokdo. Internet nám slouží k běžným úkonům, které děláme každý den - kontrolujeme mail, podíváme se na počasí a informujeme se o nových událostech. A přitom by stačilo zajít ke schránce, vyhlédnout z okna a přečíst si noviny. Přesto ale většina z nás sedne k internetu, aby měli alespoň nějaké spojení s okolním světem. Internet náš svět zrychlil a propojil, můžeme díky němu psát komukoli na světě a to během několika vteřin. Dozvídáme se nejnovější události, které se staly na druhé straně zeměkoule a s tím opravdovým světem možná přestáváme být doopravdy spojeni. Budujeme si vlastní nový svět na síti, ve kterém žijeme polovinu našich životů.

Internet určitě ulehčil práci mnoha lidem a spoustu toho zjednodušil. Když potřebuji něco zjistit, už nemusím listovat v knihách a můžu uveřejnit svoje články právě tady na blogu, takže si to může přečíst kdokoli. Zároveň ale čím dál víc lidí sedí s obličejem přilepeným k obrazovce a místo aby si se svými přátely promluvili, píší si s nimi na chatu. Jak těžké by bylo vstát a zajít o pár bloků dál si normálně popovídat? Ale to už dneska skoro nikdo neudělá.

Internet nás ovlivňuje a pomaličku nás zbavuje našich opravdových já. Všichni se pomalu stáváme ovcemi s očima zírajícíma na obrazovku, protože to nám k životu stačí, ale nemělo by. Všichni bychom měli zatoužit vidět to, co vidíme na počítači i ve skutečnosti. Měli bychom využívat internet, tak aby nám pomohl, ale nestávat se jeho otroky. Nebýt na něm závislí. Měli bychom si uvědomit, jestli bychom bez internetu dokázali existovat. Myslím, že zatím ještě není pozdě. Většina z nás by se bez internetu obešla a nakonec by začala žít normálně i bez něj.

Bez internetu by byl život pro mnoho z nás o hodně těžší. Bylo by pro nás těžké si na takový život zvyknout. Ale možná by nám to umožnilo se více poznat, konečně se začít dívat kolem sebe a začít události doopravdy vnímat. Možná by se k nám všechno nedostávalo tak rychle a náš život by se trochu uklidnil. Hledání informací by nám zabralo mnohem víc času, stejně tak i setkání s našimi blízkými, ale o kolik času více bychom měli, kdybychom žili bez internetu? Pohlédli bychom na sebe někdy doopravdy a konečně si uvědomili, kdo jsme? Nebo bychom byli stále ti samí lidé, akorát posedlí touhou, aby se jim vrátilo to, na co byli tak dlouho zvyklí?

Kniha, nejlepší přítel člověka

6. ledna 2015 v 17:25 | Scribbler
Kniha - pro někoho jenom nudná školní pomůcka, kterou musí čas od času použít, aby prospěl. Pro jiného zdroj odpočinku a zábavy, něco co mu pomůže vždy, i v nejhorších chvílích.

Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes. Pro mě je to ale kniha. A je jenom na každém z nás, aby si vybral svého psa, ať už to bude člověk, zvíře něbo předmět. Já miluji knihy, i když to možná není tak docela pravda. Nemyslím, že se tu jedná doopravdy jenom o knihy. Předpokládám, že mám zkrátka ráda dobré příběhy, a přestože dám knize přednost před filmem, mám v oblibě obojí. Miluji příběhy, které vás pohltí a nepustí, až dokud opravdu definitivně nepřečtete poslední slova a nezaklapnete knížku. A potom pocítím ztrátu, ztrátu milovaného příběhu, oblíbených hrdinů, kteří se během čtení téměř stali mými přáteli a ten smutek, že další pokračování už není. A pak je jen na mě, abych otevřela další knihu a donutila se do ní začíst, protože mám pocit, že žádný příběh se tomu předchozímu nemůže vyrovnat. Tento názor se ale mění se skoro každou další knihou, která mi projde rukama.

V životě už jsem přečetla a slyšela hodně dobrých příběhů, a nikdy mě neomrzely. Přesto jsou dny, kdy nemám chuť knihu ani otevřít, dokonce nestojím ani o to sednout za počítač a začít psát. Zároveň to bývají dny, kdy mám vztek. Mám vztek, protože nemám své knihy, aby mě uklidnily, ale jaknile je zkusím číst, nebaví mě. Ale nakonec se vždy vrátí doba, kdy jsem schopna se od knížky odpoutat, kdy sedím celé hodiny v knihách a čtu všechno, co mám na dosah.

V knize může člověk najít útěchu, zábavu, dojetí, vzrušení i radost, když bude chtít. V každém příběhu hledám drobné střípky štěstí, které se mnohdy skrývají v jednotlivých slovech a zdánlivě pro spoustu lidí nemusí mít význam. Potom se ale najde někdo, kdo si je přečte a zahřeje ho to u srdce nebo mu vytrysknou slzy jen při jejich přečtení. A zapůsobí na něj. Možná se mu vryjí trvale do srdce a on o nich bude už navždy přemýšlet nebo se mu o pár dní později vytratí z mysli, ale stále zůstanou pečlivě zapsaná v jeho podvědomí a on si je možná jednou vybaví.

Je jenom na nás, jestli věříme příběhům a nemáme strach jim dovolit nás k sobě připoutat. Možná někdo řekne, že člověk, který miluje knihy a jsou jeho věčným společníkem, je blázen, ale já tomu už dávno nevěřím. Sama jsem viděla, jak příběhy dokážou během několika minut vyloudit na tváři úsměv, a nechat člověka propadnout se do říše snů, ve které může najít všechno, po čem kdy toužil.

Úspěch

3. ledna 2015 v 16:54 | Scribbler
Myslím, že to všichni známe. Každý něco zoufale chceme (teď tím nemyslím jenom nový mobil) a bojíme se, že se nám to nikdy nepovede získat. Každý podvědomě toužíme po úspěchu, chceme, abychom měli možnost, alespoň něčím drobným změnit životy ostatních. Pro některé je možná naplněním jejich snu klidný život po boku své rodiny, v normální prácí, která jim vydělá na život. Samozřejmě, že o to stojím taky, ale chci prostě něco víc.

Ale kde se vzala ta šílená touha v něčem uspět? Narodila jsem se už tolik ambiciózní, nebo se to někdy během dětství objevilo? Posedlost být dobrá, mě sice pohání kupředu, ale zároveň mi potom nic nestačí. Nic co dokážu pro mě není dost dobré. Zezačátku sice ano, ale ten pocit vyprchá rychle. To můžu ukázat na jednoduchém příkladu. Když ve škole dostanu jedničku z nějakého těžkého testu, mám radost. Asi tak dvě hodiny. Náhle už potřebuji mít jedničku i na vysvědčení. A pokud ji mám, pak už nestačí jednička z jednoho předmětu, ale musím mít jedničky samé. Tím nemyslím, že jsem nějaký šprt, to doopravdy ne, ale takhle je to zkrátka se vším. Nikdy mi nestačí to, co už jsem dokázala a to někdy člověka dost unaví. Ten pocit, že musí být dobrý ve všem, co dělá, ten vnitřní tlak, který cítí.

Myslím, že jsem zkrátka posedlá tím něco dokázat. Někdy mám hrozný strach, že svůj život promrhám, že nedokážu nic skvělého. Možná proto chci jednou psát knihy, protože potom po mně něco zůstane. Něco trvalého co budou lidi číst a na čem vždycky uvidí moje jméno. Jenomže pak si uvědomím, že na to vlastně asi nemám. Vždyť zatím jsem ještě nic nedokázala. Ale potom se vždycky donutím zasmát a říkám si, je ti teprve patnáct. Jenže dvakrát patnáct je třicet, potom čtyřicetpět, šedesát, sedesátpět a jste v důchodu.

Když si čtu to, co jsem sem právě napsala, říkám si, jestli nejsem blázen. Je to dost sobecká myšlenka. Ale řekla bych, že nejde o to, že jsem přehnaně ambiciózní nebo posedlá úspěchem, možná se zkrátka bojím, že sebe samu zklamu.

A vy? Je někdo, kdo se cítí stejně? Nebo vás úspěch vůbec nezajímá?

Nový rok

31. prosince 2014 v 15:54 | Scribbler
Nový rok - co všechno pro nás znamená jediný den?

Cestování

29. prosince 2014 v 18:56 | Scribbler
Cestování . . . co víc říct

Psaní

29. prosince 2014 v 17:37 | Scribbler
Psaní . . . pro někoho obyčejné skládání slov a vět, pro jiného miliony emocí.
 
 

Reklama